11. 8. 2015 Hledá se neviditelný muž: Heterosexuální muži žijící s HIV

Když se AIDS stalo předmětem obav veřejného zdraví na začátku 80. let, mnoho lidí se k němu otočilo zády a předstíralo, že neexistuje. Od těch dob lidé s HIV bojují za zviditelnění, práva a služby. Jedna skupina však zůstává převážně v pozadí a jen velmi zřídka bývá zmiňovaná v historii této moderní epidemie: heterosexuální muži.

Epidemiologická neviditelnost

Ačkoli Agentura veřejného zdraví v nejnovějších kanadských statistikách přisoudila 19,6 % případů HIV heterosexuálnímu kontaktu, heterosexuálové se zdají být ve velké míře vynecháváni z diskuzí o HIV i služeb z toho vyvozených. Namísto toho jsou heterosexuálové přiřazováni do některé z ostatních skupin: uživatele injekčně aplikovaných drog, původní domorodé obyvatele, afro-karibičany a černošské muže nebo skupiny mužů ze zemí s endemickým výskytem HIV. Padesátiletý, HIV pozitivní muž z Ottawy G. říká: „Není pravda, že by heterosexuálové nebyli ohrožení, nejsou však vnímáni jako ohrožená skupina. Jsme podskupinou ostatních skupin.“

Stejně jako každý mají i heterosexuálové mnoho přesahujících identit, ale ve světě HIV jsou některé z těchto identit podstatně zanedbávány, zatímco jiným se dostává velké pozornosti. Od doby před 20. lety, kdy mu byl virus v těle objeven, bojuje G. s nálepkou, která mu nepříslušela ani tehdy ani dnes. „Nejsem vnímán jako heterosexuál. Jsem považován za drogově závislého,“ říká a poukazuje na to, jak epidemiologické statistiky odrážejí to, jak se virus HIV přenáší. „Vadí mi, že jsem dostal tuhle nálepku, která vůbec neodpovídá tomu, kdo jsem. Možná jsem se takhle nakazil, ale nést si s sebou celý život tuhle škatulku kvůli jedné nehodě před mnoha lety, mi rozhodně nepřijde spravedlivé.

Epidemiologická neviditelnost skupiny může přispívat k nedostatku služeb pro heterosexuály nakaženými HIV. Lékárník z torontské nemocnice Sv. Michaela, Dr. Tony Antoniou je jedním z mála vědců v Kanadě, kteří s touto populací pracují. Jeho výzkum přerostl rámec klinické práce: „Setkali jsme se z muži, kteří se nám do péče dostali až ve velmi pozdní fázi choroby a uvědomili jsme si, jak malá podpora tu pro ně existuje. Mnoho s těchto mužů si tím procházelo úplně samo.“ Patrik, starší čtyřicátník žijící v Torontu, jemuž byl virus diagnostikován v roce 2009, souhlasí: „Chybí pocit sounáležitosti mezi heterosexuály co mají HIV.“

Během posledních pár let Antoniou svolal cílově vybrané skupiny a uspořádal pro ně několik akcí napříč Ontariem za účelem definování priorit. Hlavním cílem je uznat heterosexuály za samostatnou skupinu. „Podstatným bodem, kterého tito muži chtějí docílit je, aby byla pochopena jejich pohlavní identita,“ říká Antoniou.

Neviditelnost v cestě diagnózy

Nejenže neviditelnost izoluje heterosexuály žijící s HIV, ale také, a to především, omezuje možnost jejich včasné diagnózy. Greg Riehl, zdravotní bratr, který pracuje s původními obyvateli v kanadské Regině poznamenává, že zatímco by testování na HIV mělo být nabízeno rutinně, mnoho z testujících předpokládá, že „pokud jsi heterosexuál, tak to děláš řádně (ve smyslu prevence proti HIV), nebo zkrátka nejsi v ohrožené ani cílové skupině.“ Výsledkem je to, že testování těmto mužům nabízeno není. Výkonný ředitel AAPA (Africans in Partnership Against AIDS – Africké spojenectví proti AIDS) Fanta Ongoiba a Winston Husbands, ředitel ACT (AIDS Committee of Toronto – Torontská komise AIDS) zjistili, že černošští muži jsou oproti ženám méně často testováni a diagnostikováni, „v rámci heterosexuálního přenosu víme, že je více nakažených černošských mužů, než černošských žen,“ říká Husbands. „Opravdovým problémem je to, že muži jsou oproti černošským ženám testováni a diagnostikováni v menší míře.“

Břemeno kriminalizace HIV

Zatímco heterosexuálové jsou v Kanadě mimo jakoukoli pozornost co se týče většiny rozebíraných aspektů HIV, v jedné oblasti figurují jasně. Je jí sféra kriminalizace nezveřejňování statusu o HIV. Toto je častým tématem, které vyvstává mezi heterosexuály účastnících se Antoniouových výzkumů. On a jeho účastníci společně zhodnotili často prezentovaný obrázek heterosexuálů v médiích coby monster, „ jsou zobrazováni jako hrozby společnosti, kteří se pokoutně snaží nakazit ženy.“

G. rozvíjí Antonioův argument dále: „Heterosexuální muži jsou pod velkým tlakem jako muži a jako heterosexuálové. „Je na nás nahlíženo coby dravce, potenciální násilníky a zločince. Přitom nejsme navyklí tomu, abychom rozebírali svoje pocity, a objevovali dalších stránky svých osobností či svojí lidskost už kvůli tomu, že se bojíme, že to ohrozí naši mužnost,“ dodává.

Černoši představují většinu z těch, kteří byli v Kanadě obviněni, souzeni a zvláště ponižováni kanadskými médii. Winston Husbands z ACT říká, že tvrzení, která rozšiřují média o tom, že, „černí muži dobře nespolupracují a při poskytování služeb a jsou nezvladatelní,“ stojí v cestě pochopení jejich zkušeností.

Identita mužnosti

Pro mnoho mužů je schopnost vydělat peníze záležitostí cti vycházející z jejich chápání mužnosti. Život s HIV ovšem často znamená život s omezenými finančními prostředky anebo v některých případech závislost na měsíčním invalidním důchodu. Koordinátor projektu Info-Hommes (Informační projekt pro muže) v GAP-VIES, montrealské organizaci HIV zaměřené na práci s imigrantskou a haitskou komunitou, Luc-Edgard Douyon zdůrazňuje význam, kterou má pro heterosexuální muže, se kterými pracuje, role živitele: „Pokud se muž nedokáže postarat o své finanční závazky, něco je špatně. „Skutečný“ chlap musí být nezávislý a svým závazkům dostát jak na rodinné tak finanční frontě.“

Chození a vztahy

Vztahy s ženami se ukázaly jako prioritní téma Antoniouova výzkumu mezi HIV pozitivními heterosexuály. Všiml si, že „důraz je kladen na budování smysluplných vztahů se ženami, ale přitom tu panuje strach z toho, jak sdělit HIV negativní ženě o své nemoci bez toho, aby jej kvůli tomu opustila.“

Dva dny potom, co byl diagnostikován s HIV navštívil Patrik společenskou akci pro HIV pozitivní heterosexuály v Torontu. Ačkoli byl nejdřív vyděšen, tato zkušenost mu pomohla si utřídit svůj náhled na HIV a uvědomit si, že život s HIV neznamená, že bude „zářit ve tmě a narostou mu dvě hlavy“. O rok později se dokonce ujal organizace podobné akce, která by umožnila HIV pozitivním heterosexuálům, aby se setkali v nenuceném, příjemném prostředí.

Pro mnoho lidí s HIV jsou limitujícím faktorem pro seznamování a budování smysluplných vztahů omezené finanční prostředky. Patrik si toho všiml, když účast na společenských akcích pořádaných v restauracích, začala klesat. „Uvědomil jsem si, že zhruba polovina mužů i žen nemá moc peněz. často se opakovalo to, že si nemohou dovolit přijít.“ Přes takové překážky však ví alespoň o jednom úspěšně zprostředkovaném setkání. „Na jednom z těchto večírků jsem potkal dívku. Dodnes je mou přítelkyní a máme spolu syna.“

Prozrazení a diskrétnost zůstávají pro heterosexuály s HIV důležitým bodem a to i v případech, kdy mají trvalý vztah anebo rodinu. Antoniu dodává, že otcové trpí stigmatem (HIV) přenosu viru na jejich děti. Toho se týká i jeho nový výzkum zkoumající problémy otcovství mužů s HIV, téma často opomíjené jak v Kanadě tak i mezinárodně.

Vytváření podpory

I když heterosexuální muži s HIV mohou potřebovat pomoc a podporu, je pro ně těžké jí najít. Všechny programy jsou buď vytvářeny pro ženy anebo pro homosexuály,“ říká Douyon z GAP-VIES, „pro heterosexuální muže takové možnosti chybí.“

G. se přidává: „Po celou tu dobu jsem se nedočkal žádné pomoci a jen díky nezlomné vůli a pomoci mé ženy jsem nejenom zůstal zdravý, ale také zvládnul často náročný léčebný režim, jenž lidé s HIV musejí podstupovat. Po položení otázky, jakou podporu by si pro heterosexuální muže představoval, G. vypadal, že je na moment zaskočen: „Ani nevím, kde začít. Všechna ta léta jsem si musel vystačit opravdu s málem.“ Po chvíli přemýšlení začíná jmenovat řadu podpůrných služeb, které by shledal nápomocnými, včetně pomoci při hledání zaměstnání, společenských setkání a výměny informací o léčbě HIV s kolegy.

Stejnou potřebu rozpoznalo množství organizací, které nedávno začaly nabízet možnosti setkávání heterosexuálních mužů této opomíjené skupině populace. Vznikly tak podpůrné skupiny, příležitosti k seznámení nebo například každoroční letní grilování pro heterosexuály, jejich partnerky a rodiny organizované APAA.

Patrik říká, že nenucený přístup je klíčem k vytváření podpory pro heterosexuály. „Muži se oproti ženám častěji chovají jako vlci samotáři. Když mají potíže, mají tendenci se spíš stáhnout do sebe, než to začít rozebírat s ostatními. Proto si myslím, že je dobré, když se pořádají uvolněné akce, kde se dá pobavit. Jako bonus se dá mluvit s někým, kdo porozumí, najít si nové kamarády a alespoň částečně odbourat svoji izolaci.“

Vědec Antoniou klade zprostředkovatelům těchto služeb na srdce to, aby do svých úvah zahrnuli to, jak se heterosexuální muži k sobě chovají. „Nejlepším není ani tak setkání v agentuře, ale neformální sraz třeba na bowlingu nebo při jiných méně tradičních příležitostech. Tato úvaha dovedla současné zprostředkovatele těchto služeb k inovativním preventivním programům HIV. GAP-VIES například cílí na holičství, parkovací garáže a letištní taxikáře v Montrealu. Douyon vysvětluje: „Při čekání na další let a klienty hrají buď domino nebo karty, toho využíváme k tomu, abychom si s taxikáři popovídali a provedli prevenci. Rozdáváme kondomy, brožurky, nabízíme testování a demonstrujeme, jak nasadit kondom.“

Zdravotní bratr Greg Riehl si všímá, že práce s budoucími otci je také vhodnou příležitostí k tomu, jak oslovit HIV pozitivní heterosexuály. „Kdy jindy než v době, kdy testujeme těhotné ženy na HIV, je vhodná doba k testování a přijetí do péče nastávající otce? Později se budou moci stát vzory pro své syny.“

Zapojení mužské zranitelnosti

Pomalu, ale jistě pro sebe heterosexuální muži v Kanadě vybojovali místo v příběhu HIV, které přesahuje omezené stereotypy a příběhy o tom, co to znamená být mužem v dnešní společnosti. Antoniou poznamenává, že "někteří muži, se snaží o zapojení do ASO (AIDS service organization – organizace poskytující služby spojené s AIDS, pozn. překladatele), dobrovolnictví, proto, aby se zviditelnili a získali pozornost lidí v jejich komunitách, kteří by jim mohli pomoci.“ G. je přesvědčen, že získání zkušeností od jiných společenství může být také užitečné. "HIV pozitivní ženy se byly schopny skvěle organizovat, bylo by skvělé, kdyby se nám staly mentorkami.“

Manželé Winstonovi a Fanta Ongoiba trvají na tom, že "místo toho, abychom brali to, že se „heterosexuálové nechtějí zapojit“, jako samozřejmost, musíme zjistit o čem to vlastně všechno je. Třeba je na tom něco pravdy, ale co od sebe muži očekávají a co od nich očekává společnost?“ Husbandovi se svou prací pokoušejí bořit některé zažité stereotypy typu „černošští muži jsou tvrdí, neumějí ukázat emoce, jsou nemilosrdní a beohlední“. Výsledkem jejich práce je to, že muži uznávají a zapojují svoji zranitelnost.

G. souhlasí s tím, že odhalení vlastní zranitelnosti je pro heterosexuály klíčové. "Jako muži jsme pokaždé odrazováni od jakýchkoli citových projevů, ale to je právě to, co musíme udělat. Pokud se chceme jakožto lidské bytosti posunout dál, musíme pochopit, že je třeba naše úlohy rozvinout. Jedním z kroků je naučit se požádat o pomoc.“

Sophie Wertheimer

Zdroj: Canadian AIDS Treatment Information Exchange

léto 2015