6. 10. 2014 Pozitivní ženy: profil jedné z mnoha
Příběh Mary Hendricks a čím si prošla jako HIV pozitivní žena.
Obrázek: http://www.hivequal.org/
Dozvědět se, že jste HIV pozitivní je často životní zlom, který vámi otřese. Tolik otázek se vám honí hlavou. Jak jsem se nakazila? Zemřu? Co to bude znamenat pro mou rodinu a pro mě? A bohužel až příliš často, co si budou myslet lidé?
To platí zvlášť u žen, u nichž, jak se zdá, se stigma HIV během let změnilo jen velmi málo. A přitom ženy i nadále tvoří část rostoucí populace s diagnónzou HIV.
V roce 2011 podle Centra pro kontrolu nemocí „tvořily ženy a dospívající dívky (ve věku 13 a více let) 21% z odhadovaných 49 273 nově zjištěných případů HIV infekce ve Spojených státech. Z celkového počtu 10 270 uvedených případů žen a dívek se jich 86% připisuje heterosexuálnímu styku.“
Ale bez ohledu na to, jak se člověk mohl nakazit, zůstává otázka: „Jak na mě lidé budou reagovat, když to zjistí, a jak to ovlivní můj život a život ostatních členů mé rodiny?“
Následující profil HIV pozitivní ženy by měl pomoci ve snaze pochopit, jak diagnóza HIV změnila (a nezměnila) životy nakažených žen:
57-letá Mary Hendricks z Arkansasu, která ale nyní žije na oregonském pobřeží, ví až příliš dobře, co to znamená být ženou, která čelí nejen HIV, ale také stigmatu, které HIV často přináší.
Po více než 14-letém vzdělávání sloužila Hendricksová v Leteckých silách Spojených států - osm let jako odborník v oblasti chirurgie, dokud nezjistila, že je HIV pozitivní. To bylo před 26 lety a podle svých slov se nakazila asi před 30 lety, když si vzala svého manžela Richarda v roce 1983. Jejich dcera Nicole se narodila v roce 1984 a projevil se u ní virový zápal plic po prvním očkování. Přišli o ni, když jí bylo šest měsíců. Její manžel onemocněl v r. 1987 a nejdříve mu diagnostikovali tuberkulózu, potom AIDS. V tom okamžiku se Mary nechala testovat.
Hendricksová říká, že prožívala smrtelné obavy a žaludeční nevolnosti, soustavně se bála o svého nemocného manžela, její desetiletou HIV negativní dceru z předchozího manželství a své zaměstnání.
„V soukromí jsem hodně plakala, snažila se vyjít s penězi, protože jsem v té době byla jediným živitelem, pečovatelkou, manželkou i matkou. S manželem jsme se snažili jít dál po smrti naší dcery a usilovali jsme o další dítě. Lékař mi doporučoval nemít další děti a abych případné těhotenství přerušila.
Jediným pozitivem bylo, že její nejbližší rodina stála silně při ní v období, které sama nazývá „časem strachu, neporozumění, stigmat a odsudků“.
Jak říká, okamžitě oznámila svůj stav nadřízenému, který ji přesunul z chirurgie na JIP jako odborně-technický personál v době, kdy „prakticky všichni zaměstnanci ve zdravotnictví přišli o práci, pokud byli HIV pozitivní.“
Také existují rozdíly mezi HIV pozitivní ženou a mužem pokud jde o partnerské vztahy, rozhodnutí se pro rodičovství, situaci samoživitelky, vedlejší účinky léků a zdravotní (gynekologicko-porodnické) záležitosti. Většina studií týkajících se výzkumu, léčby a medikace se opírá o mužskou populaci.
„Čelila jsem všem zmíněným výzvám a do určité míry budu i dále, jak předčasně ale důstojně stárnu a stávám se babičkou žijící s HIV,“ říká Hendricksová.
Také konstatuje, že celá léta věděla o jejím stavu jen rodina a několik přátel, kterým věří, protože v 80. a 90. letech byli lidé s HIV tak tvrdě odsuzováni.
„Zažila jsem si své co do pocitů méněcennosti nebo naprosté bezcennosti kvůli některým lide v mém životě jako třeba lékařům, duchovním, známým a lidem, s kterými jsem měla vztah, a naučila jsem se vybírat si, s kým se můžu natolik spřátelit, abych se mu svěřila se svou situací. Během let jsem poznala mnoho skvělých přátel na celý život.“
Lidé musí o HIV pozitivních ženách vědět, že pocházejí ze všech částí společnosti a touží po stejných právech jako každá zdravá žena bez odsudků a stigmatizace kvůli našim životním rozhodnutím.
„Dosáhneme-li jednou setření stigmatu HIV pozitivních žen,“ říká Hendricksová, musíme „pokračovat v šíření společenského povědomí tím, že budeme společnost vzdělávat všemi dostupnými prostředky.“
V posledních 20 letech pracuje jako dobrovolnice pro neziskové organizace zabývající se HIV, jako členka jejich vedení, mluvčí a vychovatelka v oblasti HIV/AIDS a personál zařízení pro HIV pozitivní dospělé.
„V posledních sedmi letech mi přinášela radost dobrovolnická práce v „Camp Starlight“ – zařízení pro týdenní táborové pobyty v Oregonu pro děti nakažené HIV, nebo do jejichž života virus HIV zasáhnul,“ říká.
Všichni účastníci včetně poradců v Camp Starlight laskavě mluví o Hendricksové jako o „Granny Sunshine“ („babička sluníčko“). A těžko by se pro ni našlo příhodnější jméno, protože přes vlastní boj s HIV a ztrátu nejbližších je i nadále majákem a inspirací pro mnohé, kterým virus vstoupil do života.
