9. 5. 2014 Blýská se na lepší časy pro HIV+ zaměstnance?

Česká společnost AIDS pomoc, o. s. (ČSAP) přivítala precedenční rozsudek německého Spolkového pracovního soudu v případu Sebastiana F., který může do budoucna přispět k ochraně před diskriminací chronicky nemocných v celé Evropské unii. Soud v Erfurtu v prosinci 2013 rozhodl, že výpověď zaměstnance ve zkušební době z důvodu HIV pozitivity je ve své podstatě diskriminační a jako taková neplatná, může-li zaměstnavatel za pomoci přiměřených opatření umožnit zaměstnání pracovníka i přes jeho postižení.

Chemický laborant Sebastian F. (jméno je smyšlené) se nechal v březnu 2009 svou domácí lékařkou otestovat na HIV. Když se dozvěděl výsledek, sesypal se mu svět. Vždy byl do té doby zcela otevřený k rodičům i blízkým přátelům, tak je o pozitivním výsledku testu informoval a získal si jejich podporu. Jako každý HIV pozitivní v Německu se dostal do péče lékaře - specialisty na HIV. Ačkoli neměl žádné příznaky (jeho HIV infekce byla v tzv. bezpříznakové fázi), rozhodl se po konzultaci se svým lékařem po 2 letech pozitivity pro léčbu antiretrovirovými léky. Od té doby má virovou nálož (množství viru v krvi) pod hranicí zjistitelnosti a de facto tak není infekční. Málokdy pociťuje nějaké vedlejší účinky léčby. Má běžná životní očekávání, musí však být pod stálým lékařským dohledem a denně užívá léčbu ve formě 3 tablet.

V prosinci 2010 nastoupil Sebastian na místo kontrolora kvality k jedné německé farmaceutické společnosti. Společnost vyrábí léky k diagnostice rakoviny. „Bylo to přesně to, co jsem chtěl dělat“, říká Sebastian. Atmosféra v nové práci se mu také líbila: „Byl jsem zde nejmladší z nás deseti a bylo to zde takové rodinné“. Při vstupní lékařské prohlídce zaškrtl v dotazníku u dotazu na HIV pozitivitu popravdě, že je HIV pozitivní. Do té doby nikdy neměl důvod infekci tajit a domníval se, že u farmaceutické společnosti taková zpráva vůbec nemůže být problém. Závodní lékař mu však sdělil, že s touto diagnózou nemůže ve výrobě pracovat. Interní předpisy prý nedovolují, aby HIV pozitivní pracovali v tzv. čisté zóně podniku, do které oddělení kontroly patří. Sebastian ihned informoval svého nadřízeného, který byl tou zprávou sice šokován, nicméně neviděl v tom nejprve žádný problém. Závodní lékař navrhl schůzku s vedením podniku a s personalisty, na kterou se Sebastian pečlivě připravil. Měl nastudována všechna fakta o HIV, hovořil o způsobech přenosu, rizicích a o léčbě. Přesto mu na konci schůzky bylo sděleno, že je propuštěn a má zákaz vstupu do podniku. „Vůbec se s nimi nedalo mluvit“, říká. „Tak jsem si pomyslel: To si nenechám líbit.“ Začal shánět advokáta a podporu, mj. také u Deutsche Aids-Hilfe (DAH), německého sdružení, které - stejně jako ČSAP u nás - hájí práva HIV pozitivních. Holger Wicht z DAH říká: „Často se s podobnými případy výpovědí setkáváme, ale málokdy je tak otevřeně uveden důvod, jako v tomto případě.“

Sebastian se rozhodl pro žalobu. Při smírčím jednání mu jeho bývalý zaměstnavatel nabídl kompenzaci ve výši 1 měsíčního platu. To však Sebastian odmítl.

Prvoinstanční Pracovní soud v Berlíně žalobu v srpnu 2011 zamítl, neboť byla výpověď podána ve zkušební době a nikoli z důvodu zdravotního postižení, což by bylo protiprávní. Navíc je prý dle soudkyně pochopitelné, že se chce firma vyvarovat jakýchkoli rizik. A také je prý zřejmé, že by jediný případný omyl ohrozil lidi a mohl by být pro firmu „likvidační“. Holger Wicht z DAH to komentuje, že je taková obava neopodstatněná, neboť se HIV při běžném pracovním kontaktu nepřenáší, tím spíše ne v laboratorních podmínkách. Sebastian měl odebírat vzorky z výroby, kontrolovat jejich kvalitu a pak je likvidovat. „Kolegové a zákazníci by v žádném případě nebyli ohrožení“, říká také Vera Egenberger z německého Úřadu pro prosazování rovného zacházení (BUG), která podporuje Sebastiana při jeho soudním sporu.

Sebastian se proti rozsudku odvolal k Zemskému pracovnímu soudu do Berlína. V odvolání poukázal také na antidiskriminační zákon, který nepřipouští diskriminaci a tím pádem ani výpověď na základě postižení, a to ani ve zkušební době. HIV není v antidiskriminačním zákoně explicitně zmíněný. „Jde však o chronické, tudíž nevyléčitelné onemocnění“, říká Vera Egenberger. Země EU jako např. Francie, Belgie a Česká republika to již uznávají. Samo Spolkové ministerstvo zdravotnictví SRN řadí asymptomatickou fázi HIV infekce mezi postižení, jelikož dotyčná osoba je tím společensky znevýhodněná. DAH přikládá tomuto případu precedenční význam a zároveň požaduje, aby byl antidiskriminační zákon doplněn. „Kdyby byla v antidiskriminačním zákoně chronická onemocnění explicitně jmenována, existovala by právní jednoznačnost“, říká Holger Wicht. V pracovním procesu jsou zapojeny cca 2/3 ze všech 73.000 v Německu hlášených HIV pozitivních. Není jasné, kolik z nich se netají svou diagnózou. Wicht doporučuje s odtajněním své diagnózy nespěchat, zvážit šance a rizika a před tímto sdělením, které už nelze vzít zpět, se s někým poradit. Sebastian se rozhodl v dalším profesním životě svou HIV pozitivitu nesdělovat. Od května 2012 opět pracuje ve zdravotnické firmě, rovněž v tzv. čistém provozu. Testy a dotazníky odmítá, při jeho činnosti tak jako tak nejsou povinné. 13. ledna 2012 bylo jeho odvolání Zemským pracovním soudem zamítnuto. Soud pouze připustil dovolání ke Spolkovému pracovnímu soudu v Erfurtu.

Spolkový pracovní soud vydal 19. prosince 2013 průlomový rozsudek ve prospěch Sebastiana F., ve kterém rozhodl, že i bezpříznakové stádium infekce HIV musí být ve smyslu antidiskriminačního zákona považováno za zdravotní postižení a bylo chybou, že ke stejnému zjištění nedospěl už soud II. instance, tedy Zemský pracovní soud v Berlíně.

Česká společnost AIDS pomoc, o. s. realizuje v současné době evropský projekt s názvem „Inovace a akcelerace aktivit pro odstraňování bariér při zaměstnávání osob infikovaných HIV“. Pracovníci ČSAP se s diskriminací HIV pozitivních na pracovištích v České republice setkávají již řadu let, prakticky od prvopočátků své existence, tedy od roku 1989. Se zvyšujícím se počtem HIV pozitivních v ČR a se stále účinnější léčbou, která dovoluje těmto lidem žít plnohodnotný život, včetně toho pracovního, logicky stoupá také počet případů, kdy se tito stávají oběťmi diskriminace. Nejvíce případů takové diskriminace přibylo v posledních dvou letech. Mediálně známým se stala například kauza policisty, který byl po zjištění HIV pozitivity od Policie ČR propuštěn.

Pokud HIV pozitivní ztratí práci, hledá novou velmi obtížně, a to nejen díky vysoké nezaměstnanosti, ale hlavně kvůli stigmatizaci, které bývá kvůli svému onemocnění vystaven. Obecně platí, že pokud člověk v produktivním věku nepracuje, stává se závislým na státním sociálním systému, případně také na podpoře nestátního neziskového sektoru a pro něj osobně představuje tento fakt vážný stresový faktor. U nemocného člověka platí dvojnásob, že je žádoucí, aby kromě uspokojivého fyzického stavu byl také v dobré psychické kondici. Nezaměstnanost k dosažení duševní pohody bohužel nepřispívá. Cílem výše uvedeného projektu je tedy podpora zaměstnávání HIV pozitivních osob. V této souvislosti je však nejprve nutné usilovat o změnu celospolečenského postoje k HIV pozitivním a o zmírnění iracionálního strachu, který lidi s touto infekcí obestírá a tolik jim ubližuje.

Proč by HIV+ nemohl být policistou, kuchařem nebo chirurgem? Pokud ví, na co musí dávat pozor, aby neohrozil ostatní, nestojí tomu nic v cestě. Když se to vezme obráceně, také přeci chceme, aby se pomáhalo lidem, jejichž HIV status je neznámý. Policista nebo zdravotnický záchranář těžko může člověku ležícímu na ulici před poskytnutím pomoci nejprve provést test na HIV…