29. 4. 2015 Když HIV napadá mozek
Nová studie informuje, že virus může proniknout do centrální
nervové soustavy během několika měsíců od nakažení.
Asi před 30 lety objevil mezinárodní tým vědců virus HIV.
Přestože od počátků epidemie došlo k nemalému pokroku (ve smyslu povědomí,
prevence a léčby), HIV a AIDS zůstávají jednou z hlavních příčin úmrtí
v celosvětovém měřítku a řadí se mezi nimi na první místo v Africe u
žen v reprodukčním věku. Stále se nepodařilo objevit lék, ačkoli každou
chvíli novinové titulky ohlašují „naději“.
Nedávná studie uveřejněná v on-line věstníku PLOS Pathogens přináší důvody váhání. Ukazuje totiž, že se HIV může chovat zákeřněji, než jsme dosud pozorovali. Výzkumní pracovníci na Yale School of Medicine a University of North Carolina zjistili, že se virus dokáže usídlit v lidském mozku už čtyři měsíce po nakažení. Nato může HIV v mozku geneticky zmutovat, čímž se odliší od svého druhu, který koluje v krvi. To znamená, že určité léky užívané k léčbě viru nemusí účinkovat stejně dobře v cenrální nervové soustavě jako jinde v těle. Postupem času může mít neléčený virus HIV negativní neurologické účinky a účinky na duševní zdraví, jako např. otoky mozku a určitý druh demence.
„Většina lidí vnímala HIV jako onemocnění imunitního systému, které způsobuje poškození buněk imunitní soustavy,“ říká Serena Spudich - jedna z hlavních autorů uvedeného pojednání a neuroložka na Yale. „(Naše práce) naznačuje, že existuje specifická nákaza mozku, spíše než pouhý virus HIV, který cirkuluje mozkem prostřednictvím krve. To může dlouhodobě vést k sotva zřetelným příznakům v kognitivních oblastech.“
HIV v centrální nervové soustavě se obtížně studuje, protože výzkumní pracovníci nemohou odebírat biopsie mozku žijících lidí.
Výzkumní pracovníci vyšetřili 72 jednotlivců v San Francisku, téměř vesměs dospělých mužů, kteří byli nedávno diagnostikováni jako HIV pozitivní. Vzorky jejich krve pak přiřadili k mozkomíšnímu moku. Takové vzorky ukázaly, že HIV napadlo centrální nervovou soustavu (CNS) u více než 70 procent subjektů během prvních několika málo měsíců po nakažení. Do druhého roku od nakažení se však až u 25 procent subjektů začal virus sám množit v CNS nezávisle na populaci virů v krvi. Popsaný proces se anglicky* nazývá „compartmentalization“*??* a jde o situaci, kdy virus založi kolonii* (sets up shop)* v jiné části těla a začne se tam sám reprodukovat. Zmíněný proces je v CNS obtížné studovat, jak připouští Serena Spudich, protože výzkumní pracovníci nemohou odebírat biopsie mozku žijících lidí – musí virus zkoumat nepřímo pomocí lumbální punkce a odběru mozkomíšního moku.
Negativní dopad viru HIV na centrální nervovou soustavu se pozoruje již nějakou dobu. Koncem 80. a začátkem 90. let, kdy se teprve vyvíjela antiretrovirální terapie, pacienti s pokročilou nákazou HIV měli často těžké poruchy motorických a kognitivních funkcí. V nejvážnějších případech to vedlo k demenci způsobené HIV, která se podle studie z roku 1986 mohla projevovat celou řadou příznaků jako např. apatie, odtažitost, nemluvnost, třesy, inkontinence, paralýza a v některých případech psychóza. Novější studie z roku 2004 ukazuje, že HIV může postupně narušit „každodenní fungování“ tím, že lidem ztíží podávat dobrý výkon v práci a zpracovávat verbální informace. Ačkoli se podobné symptomy se zlepšující se léčbou HIV vyskytují čím dál vzácněji, stále zůstávají poměrně rozšířené – studie z r. 2010 zjistila, že 52 procent HIV pozitivních subjektů trpí nějakým neurokognitivním poškozením.
„Také existuje obava, že HIV v mozku by mohla migrovat zpět do krve, ačkoli by tam byla vyhubená,“ říká Serena Spudich. „To je otázka za 65 milionů dolarů. Teoreticky je to určitě možné.“
Studie Yale-UNC se zaměřila jen na jednotlivce, kteří ještě nezahájili léčbu antiretrovirotiky (s výjimkou jednoho subjektu), takže její výsledky nemusí odrážet situaci u velké skupiny lidí, kteří byli HIV nakaženi. (Podle Světové zdravotnické organizace se dostávalo anitretrovirální terapie asi 35-40 procentům lidí žijících s HIV.) Přesto ukazují, že když se lidem napadeným HIV nedostává léčby, ať už proto, že o své nákaze neví nebo si zvolili léčbu nepodstoupit, centrální nervová soustava může poskytnout další ložisko pro virus a to může vést k neurologickému poškození.
Carl Dieffenbach, vedoucí výzkumu HIV/AIDS v Národním insitutu pro alergie a infekční choroby (National Institute of Allergy and Infectious Diseases – NIAID), pobočky Národních institutů zdraví (National Institutes of Health – NIH) prohlašuje, že aby našli léčbu HIV, musí vědci uvážit „tkáňové rezervoáry“ jako mozek a jiné orgány. Dodává, že lékové kombinace k léčbě HIV by se měly navrhovat tak, aby pronikly do centrální nervové soustavy, aby omezily možnost viru „zapustit tam kořeny“. „Tato studie zapadá do série provedených navazujících výzkumů a v určitém smyslu je významně posouvá dál,“ říká Dieffenbach. „Dokážeme vyvinout terapeutické postupy, které umožní jednotlivcům žít normální šťastný život a nepřenášet dále chorobu? Stále je třeba si připomínat, že na celém světě žije s HIV 35-40 milionů lidí.“
Taková statistika a lidské utrpení, které představuje, je právě důvodem, proč neziskové skupiny stále prosazují prevenci HIV a povědomí o něm i více než tři desítky let poté, co byl virus objeven.
Michael Kaplan, předseda a výkonný ředitel AIDS United, národní organizace, která se zaměřuje na vypisování grantů, budování dostatečného zázemí a politiku ve Spojených státech, říká, že ačkoli se prevence HIV nesmírně od minulého století zlepšila, překážky v péči jako jsou finanční náklady, osvěta a stigma spojené s hledáním léčby HIV stále představují značné výzvy. Avšak s cca 30 dnes dostupnými léky na zamezení zhoršování choroby již HIV není tím rozsudkem smrti, jak jsme ho vnímali dříve: 20-letý pacient infikovaný HIV (žijící v bohaté zemi), který okamžitě nastoupí léčbu antiretrovirotiky může očekávat dalších 55 let života, jak říká Kaplan, když cituje údaje ze zprávy UNAIDS z r. 2014. Také upozorňuje na mezinárodní studii zveřeněnou v r. 2011 sponzorovanou NIAID, která zistila, že včasné nasazení antiretrovirální léčby snižuje přenos HIV pohlavním stykem u heterosexuálních párů o 96 procent.
Je snadné vzít si tahle zářivá čísla a prohlašovat, že konec HIV/AIDS se blíží. Jak ale ukazuje studie Yale-UNC, existuje spousta neznámých o této chorobě. Mitchell Warren, výkonný ředitel AVAC (celosvětově působící organizace na poli HIV) říká, že věda se musí spojit s aktivistickými skupinami, abychom překonali epidemii HIV/AIDS. Existuje veliká naděje na léčbu, ale hlavně k ní musí lidé mít přístup.
„Věda bez aktivismu a aktivismus bez vědy jsou dva poměrně neúčinné mechanismy,“ vysvětluje Warren. „To platilo v minulosti a platí to stále více dnes. O tom bychom si neměli dělat iluze.“