18. 7. 2023 „Byli jsme překvapení, že můžeme mít normálně děti,“ přiznává HIV pozitivní tatínek. Nečekaná diagnóza mu ale v životě pomohla

Že je HIV pozitivní, se Jonáš (35) dozvěděl náhodou, když šel darovat krev. Ačkoliv měl jako zdravotník o nemoci docela dobré povědomí, stejně se obával, že ho bude v životě limitovat. Dnes ale vede normální život a má se svou ženou dvě zdravé dětí. Sám říká, že mu HIV vlastně pomohlo.

Se svou ženou jste se seznámil předtím, nebo potom, co jste zjistil, že jste HIV pozitivní?

Až potom. Výrazně. Vzhledem k tomu, že to byla taková láska na první pohled, tak jsem jí to řekl velmi záhy, protože jsem se nechtěl svěřovat až v průběhu vztahu. Ještě než jsme se stali oficiálně párem, nebo než k něčemu došlo, tak už věděla, že jsem pozitivní.

Jaká byla její reakce?

Vypila flašku whisky. A pak se se mnou dala dohromady. (smích)

Vy sám jste zjistil, že máte HIV, kdy?

Já svou diagnózu znám od roku 2010. Předtím jsem žil bujarým večírkovým životem, ale přišel jsem na to úplně náhodou až v době, kdy už jsem žil klidnější život a výrazně jsem to nečekal. Při darování krve mi bylo voláno, že je tam problém.

Jaké byly vaše první pocity?

Já jsem zdravotník profesionál, takže jsem věděl, že to není zas takový průšvih, ale samozřejmě to nebylo příjemné. Čekal jsem výrazné omezení, která se samozřejmě děla. Než jsem začal brát léky, tak třeba absence plnohodnotného sexuálního života, kdy člověk musí sdělovat partnerům diagnózu a ne každý to samozřejmě vezme snadno. Svému nejbližšímu okolí jsem se svěřil a to přijetí nebylo nijak dramatické. Okolí bylo asi víc šokované než já. Pro mě to vzhledem k tomu, jaký jsem vedl život, nebylo zas takové překvápko.

Teď ale žijete klidněji a vychováváte se svou ženou dvě děti, které jste zplodil už jako HIV pozitivní. Vaše žena je HIV negativní. Jaká byla vaše cesta k rodičovství?

Když jsme začali mluvit o dětech, tak jsem to konzultoval s lékařem. A on říkal „Hele, tak ty máš několik let nulovou virovou nálož, nemáš žádnou imunitní reakci…“ Já jsem očekával, že se budeme muset zabývat nějakým propíráním spermatu, umělým oplodněním a tak. Nic z toho neproběhlo, naše děti vznikly klasickou cestou nechráněného sexu. Byli jsme překvapení, že můžeme mít normálně děti. Já se toho hrozně bál, ale když jsme byli na konzultacích, tak manželka říkala, ať neblbnu, že má doktor pravdu. Že přece nebudeme propírat sperma, když si můžeme normálně zasouložit.

Bere vaše manželka PrEP?

Ne. Mně se hrozně líbí názor mého lékaře. Já jsem z toho měl strach, ale s odstupem vidím, že měl pravdu. Říkal, že je to nesmyslná zátěž organismu, když má moje manželka naprosto kompenzovaného partnera, který měl minimální nálož, už když začínal brát léky, a od té doby má naprosto nedetekovatelné nic.

Vědí vaše děti, že jste HIV pozitivní?

Budou to vědět, až z toho budou mít rozum, teď jsou ještě malé. Mě to nijak neomezuje, takže není důvod jim to zatím sdělovat. Já to ale v rámci soukromého života netajím. Doma o tom normálně mluvíme, kamarádi, co k nám chodí, tak to taky vědí. Soukromí si držím v práci, protože jsem zdravotník a nechci děsit pacienty nebo vyvolávat reakce v pracovním kolektivu.

HIV pozitivita u vás jako u zdravotníka není problém?

Není to vůbec problém. Já jsem si po té diagnóze nejprve sám myslel, že nemůžu dělat zdravotníka, ale lékař mě vyvedl z omylu, takže jsem se k tomu po krátké pauze zase vrátil. A nesetkal jsem se nikde s žádným odporem v rámci zaměstnání.

Jaký byl váš názor na HIV, než jste se dozvěděl, že jste pozitivní?

Věděl jsem, že je to věc, která existuje, a že podle toho, jak se chovám, je poměrně snadné k tomu přijít. Ale nedbal jsem toho samozřejmě. Po diagnóze jsem se s tím chvíli smiřoval, důkladně jsem se jednou nebo dvakrát opil a pak jsem si řekl, že musím zase začít normálně fungovat.

A jak se na HIV díváte teď?

HIV mě uklidnilo, usměrnilo, donutilo víc se věnovat životosprávě a péči o sebe. Když je člověku dvaadvacet, nechce se cítit nemocný. Mně to pomohlo, abych fungoval a neuchlastal se někde k smrti nebo se neuextázoval. HIV je stigmatizované, ale donutilo mě fungovat jako člověka a uvědomit si, že něco takhle dál nejde.

Zmínil jste stigmatizaci. Co by ji podle vás pomohlo zmenšit?

Začít o HIV mluvit jako o normálním běžném onemocnění. Že máme velmi dobrou medicínu, která ho umí řešit, ale že k tomu potřebujeme spolupráci lidí. Že když se nenecháš testovat, tak na to přijdeš pozdě. Že jsi heterák, neznamená, že to chytit nemůžeš. Já jsem to chytil při heterosexuálním styku.

Lidi chodí k zubaři, tak proč by neměli vědět, že mají vzít jako součást běžné prevence i HIV? Děláme si EKGéčka, chodíme na rentgeny, odebereme se na žloutenku, tuberu, ale neodebereme se na HIV? To nedává smysl.

Snažíte se i vy sám o destigmatizaci?

Rád bych, ale vzhledem k tomu, že nechci mít stigmatizované děti, je to komplikované. Proto jsem přistoupil i na tenhle rozhovor. A kdybych se nebál, že způsobím problém v práci, tak vystoupím i s obličejem.

Patřím ale do kolektivu zdravotníků, kteří nesouhlasí s tím, že musí být při testování na HIV požadován informovaný souhlas. Mluví se o pandemii, pustili jsme sem Ukrajince, kteří mají ve své zemi epidemii HIV, a my si hrajeme na tohle? To je šílený. Na tuberkulózu, kde tu epidemii mají úplně stejnou, je odebrat můžeme, ale k HIV jim dáme papír. A ten člověk řekne, že to mít nemůže, a nepodepíše to.

Takže by se lidi měli hlavně testovat a nedělat kolem toho zbytečný humbuk?

Přesně tak. HIV se dá normálně odhalit, a když bereš prášky, tak se s ním dá úplně normálně fungovat. Já pracuju jako zdravotník, mám zdravé děti, normálně souložím a jsem zdravej.

Zdroj: LUI CHANGE, příloha Doba se mění zdraví zůstává

Autor: Martin Lyko